T. je mladý muž vesměs známý místním lidem jako bezdomovec s trochu zvláštním chováním - působil jako hodný „tichý blázen“, okolí přisuzovalo jeho zvláštnost občasnému užívání drog. Bez domova žil posledních přibližně 7 let. O pomoc si sám nedokázal říci.
K nám do léčebny se dostal v roce 2024 – zaznamenali jsme člověka v kompletním sociálním a vztahovém debaklu, zcela unikajícího pozornosti zdravotnického systému. Nálepka uživatele drog skryla rozvíjející se duševní onemocnění. Když k nám do léčby nastoupil, působil jako plaché zvířátko – slovně převážně nekomunikoval, a když ano, nedávalo to žádný smysl, neměl hygienické návyky, byl zdravotně zanedbaný, špatně jedl, protože ho bolely rozpadlé zuby.
V průběhu času se snad díky medikaci, dobré výživě a bezpečnému prostředí se posunul – už s námi mluví a jeho řeč převážně dává smysl. Začali jsme spolupracovat s dalšími institucemi, aby T. měl alespoň trochu vytvořenou výchozí pozici po léčbě a nemusel se vracet coby člověk s duševním onemocněním do bezdomoví. Podařilo se nám vyvolat soudní jednání o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům (zejména aby nebyl někým zneužit). Přes částečné zlepšení, jehož se v léčbě podařilo dosáhnout, zůstávají jeho schopnosti značně omezené. Ke konci léčby se podařilo získat příslib ubytování na ubytovně v Kájově, kde sice neprobíhá žádná sociální práce, ale v tu chvíli to byla jediná verze ubytování, kterou se nám podařilo sehnat.
T. nemá peníze. T. má matku, ale ta na řešení jeho situace odmítá spolupracovat. Zažádali jsme pro něj o příspěvky od sociálky, ty získal. Zažádali jsme o invalidní důchod, k němuž je z našeho pohledu plně indikován. I když ale získá přiznání invalidity, nedosáhne na výplatu důchodu, protože se dříve pokoušel chvíli pracovat.
Od Nadačního fondu pro Červený Dvůr jsme dostali částku 6200,- Kč na první měsíc ubytování na ubytovně v Kájově a na drobné výdaje (zejména autobusové spojení mezi Kájovem a Českým Krumlovem, aby mohl dojíždět do K-centra).
Příběh zatím úspěchem neskončil, po několika dnech volala majitelka ubytovny, že si musíme T. odvézt, protože mají strach, že jim tam vyhodí ubytovnu do povětří, protože to neumí s plynovým sporákem. T. v důsledku svého onemocnění může lidi svou neobratností lekat a je velmi snadné se vůči němu negativně vymezovat. Chápeme, nicméně argument o vyhození ubytovny do vzduchu vnímáme jako způsob, jak nenabídnout / vyhnat z ubytování člověka odlišného; stejný argument zazníval již preventivně o možnosti ubytování v Tavírně od pracovníků sociálního odboru města ČK.
Přes tento neúspěch s T. dále spolupracujeme a hledáme další cesty, jak mu pomoci zachytit se ve vnějším světě.